„Hlavně to dítě nenos. Polož ho do postýlky, a ať spí samo. Jinak si zvykne, že ho nosíš a bude rozmazlené.“
Taky jste tohle už slyšeli? Nebo dokonce takovou radu dostali?
Povím Vám příběh. Představte si ho a prociťte …
Jsi malé dítě, novorozeně. Celých 9 měsíců jsi byl/a v tichu, teple, malém prostoru. Slyšel/a jsi tlukot maminčina srdce a bylo Ti dobře, cítil/a jsi se bezpečně.
Teď jsi ale někde, kde to neznáš. Je kolem Tebe spousta světla, hodně hluku, obrovský prostor, maminčino srdíčko už neslyšíš pořád, jen občas, když jsi u ní v náručí. Nevíš, co se děje a proč.
Když jsi u ní, slyšíš její srdce, cítíš její vůni a hlas, jak na Tebe mluví. Je Ti krásně a cítíš se bezpečně.
Najednou Tě ale někam pokládá, je tam chladno, už neslyšíš tlukot jejího srdce. Položila Tě do postýlky a odešla. Nevíš, proč. Nevíš, jestli se vrátí. Začínáš se bát. Už se necítíš bezpečně. Chceš na maminku zavolat, ale neumíš to. Jediné, co umíš, je plakat. A tak začneš plakat. A doufáš, že maminku přivoláš.
Jenže ona nepřichází. Tak pláčeš víc a víc, voláš ji. Už nemůžeš, jsi unavený/á. Ale ještě zkoušíš volat pláčem. Až nakonec zjistíš, že je to zbytečné, že maminka nepřijde a nezachrání Tě od strachu a samoty. A tak přestaneš plakat a vysílením usneš.
Tohle se opakuje další dny znova a znova.
Mezitím maminka možná sedí za dveřmi a taky pláče. Chtěla by Tě přijít zachránit a utěšit, miluje Tě nadevše a rve ji srdce slyšet Tě plakat, ale někdo ji řekl, ať to nedělá, protože Tě rozmazlí a Ty se budeš chtít pořád nosit.
A tak pláčete oba.
Maminka má pocit viny, že Tě nechala plakat. A Ty jsi ztratil/a důvěru, že když Ti bude úzko, tak Tě maminka zachrání.
Každé dítě je jiné
Jsou děti, které potřebují mateřskou náruč více než jiné. Některé děti opravdu položíte do postýlky a ony spokojeně usnou a nepotřebují Vás k tomu. Když jsou starší, dokáží si hrát samy přirozeně a stačí jim, že jste poblíž.
Ale pak jsou děti, které jsou citlivé a prostě Vás potřebují. Potřebují tělesný kontakt, potřebují objímání, hlazení, mazlení, pusinkování. A když jim to dopřejete, rozhodně je nerozmazlíte.
Neznám nic krásnějšího, než když se k vám dítě chodí tulit a mazlit. Jsou malé tak krátce, a když vyrostou, už se nebudou chtít takto mazlit nebo jen občas. Využijte toho, využijte, že máte kontaktní dítě a mazlete se s ním, dokud můžete.
Jako první své dítě učíte důvěře. Důvěře ve Vás, že když jim je zle, bojí se nebo se děje něco, co nechápou, že jim přijdete na pomoc. O pomoc si řeknou, tak jak umí – pláčem. Když jejich volání není vyslyšeno, důvěru ztrácí a získávají další pocity – zklamání, smutek a osamění.
Stejně jako zvířecí mláďata v přírodě nejdříve volají své rodiče, a ti když nepřichází, tak ztichnou, aby na sebe neupozornily predátory. Úplně stejně to dělají lidská mláďata. Je to vrozený reflex nutný k přežití.
Každé dítě je jiné. Některé potřebuje to a jiné zase ono. Buďte přítomní a vnímejte své dítě a jeho potřeby. Pak dokážete rozeznat, jestli dítě potřebuje ke spánku klid a samotu nebo potřebuje Vaši blízkost a něhu.
U nás doma ...
Já mám dvě děti. Obě se rády mazlí, dcera mnohem více. Má to tak od miminka. Chtěla se pořád nosit, být stále se mnou. A tak jsem ji nosila, jinak plakala.
Ano, bolely mně záda, bolely mě ruce. Ale když se podívám zpětně, nelituji toho. Udělala bych to stejně a udělala bych více – vzala bych si ji i do postele, aby spala klidně i v noci a nebudila se pořád.
Tenkrát jsem ji do postele nevzala, protože jsem slyšela, že když to udělám, tak už ji z postele nedostanu, že na mě bude závislá. Takže spala vedle mě v postýlce.
Dnes ji je 6,5 let a stále se ptá, jestli může někdy spát se mnou, i když už má svůj pokojíček, kde spí. Stále se během dne několikrát chodí mazlit. Když ji není dobře, je rozrušená, z něčeho naštvaná, přijde se přitulit.
Tělesný kontakt ji uklidňuje. Někdo by řekl, že je na mě závislá nebo rozmazlená. Já to tak nevidím. Mám dceru, která je něžná, citlivá, empatická bytost a potřebuje mou blízkost.
Syn (15 měsíců)se během dne taky mazlí, i když méně, než dcera, ale na spaní potřebuje mou blízkost vždy. Usíná u kojení nebo v nosítku. Dovolila jsem si ho vzít v noci do postele a spí mnohem lépe než ve své postýlce. Tím jsem lépe vyspaná i já. A nebojím se, že bych ho jednou nedokázala „přemístit“ do jeho vlastního pokojíčku.
Moje děti ví, že moje náruč je pro ně vždy otevřená.
Martina
Jsem dětská lékařka, homeopat, poradkyně Bachových esencí a autorka několika eBooků.
Ve své praxi i v osobním životě využívám přírodní metody léčby, homeopatika a Bachovy esence. Výběrem a namícháním Bachových esencí pomáhám lidem znovu nalézt klid a emoční rovnováhu.
Více o mě a mé cestě nejen k Bachovým esencím najdete v části „Má cesta“.