I když dítě není zmenšený dospělý, zažívají děti stejné emoce jako dospělí. Rozdíl je v tom, že dítě si často neumí pojmenovat, co zrovna cítí a neumí s tím zacházet, zvláště pokud se jedná o negativní emoce. Nemá ještě tu zkušenost, neví, co to cítí, proč to cítí a co s tím dělat.
Je pravda, že často ani my dospělí si neumíme své emoce uvědomit a pojmenovat. Často chceme po dětech, aby se nevztekaly, nebrečely, nebraly si věci osobně. Ale ruku na srdce, umíme toto my sami?
Umíme to, co chceme po našich dětech?
My jsme dospělí, je nám 30… 40 … 50 let a častokrát si nevíme rady s tím, co cítíme. Tak proč to chceme po našich 3 … 5 … 7 … 10 letých dětech?
Nejdříve bychom se měli naučit zvládat své vlastní emoce, a pak můžeme pomáhat našim dětem, aby je taky zvládaly.
Jako lidé, kteří již toho hodně prožili, si své emoce umíme pojmenovat. Ale je k tomu potřeba, abychom se zastavili, zamysleli se, napojili se sami na sebe a uvědomili si, co to vlastně cítím a proč to cítím. A pak si položme otázku: „Co mi pomůže cítit se lépe?“
Pak můžeme takto vést i své děti.
Záleží na věku
Při vyjadřování, uvědomování si nebo popisování emocí také záleží na věku dítěte. Malé dítě, které ještě neumí mluvit, vám toho moc nepoví.
Zde je však dobré si uvědomit, že hodně malé děti (do 3 let věku), jsou plně emočně napojené na svoji mámu. Cítí každé rozladění své mámy. A protože neví, co se děje, jsou z toho nervózní. Projevují to neklidem, pláčem, vztekem, podrážděním, poruchami spánku a podobně.
Starší děti jsou také ještě, do jisté míry, emočně napojené na matku. Emoční odpoutávání se od matky probíhá ve 3 etapách. První nastává kolem 2-3 roku věku (začátek školky), další uvolňování je v 6-7 letech (začátek školy) a poslední část emočního jemnohmotného těla dítěte se od matky odděluje v období puberty.
Do té doby je emoční ladění dítěte odrazem emočního prožívání jejich matky. Po pubertě je již mladý člověk emočně samostatný.
Když si toto uvědomíme, bude se nám lépe s dětmi pracovat.
Jak to mám já se svými dětmi?
Mám dvě malé děti (dcera 6 let a syn 1 rok). Vždy když jsou neklidní, uplakaní nebo podráždění, se zamyslím sama nad sebou, jestli se se mnou něco děje a co to je. Vždy přijdu na to, že to já jsem nervózní nebo podrážděná. Pak stačí přijít na to, co mi pomůže „se srovnat“. Až mi je zase dobře, začnou se i mé děti znovu usmívat.
Dcera už je větší, což mi umožňuje s ní pracovat jinak. Hodně se s ní bavím. Rozebíráme situace, které ji vyvedou z rovnováhy. Ze začátku neuměla emoce popsat. Ale když jsem ji řekla, jak něco cítím já, co mi třeba vadí a proč mi to vadí, časem se naučila i ona takto popsat své emoce a prožívání.
Některé děti nemusí umět emoce a prožívání popsat slovy. Ale buďte kreativní. Nechte je to vyjádřit gesty, pantomimou nebo třeba kresbou.
Nikdo z nás, ani děti, nemáme schopnost popisovat emoce a prožitky vrozenou. I my dospělí se to musíme vědomě učit.
Naučme to i naše děti, aby měly lehčí život, aby si uměly identifikovat, co je trápí a aby se s tím uměly vypořádat. A aby to pak přirozeně v budoucnu učily i svoje děti.
Stejně tak jako vy, i vaše děti při prožívání smutku, strachu, zklamání, nedůvěře vůči sobě, nesoustředěnosti, potížích se spánkem a dalších negativních emocí, mohou využít pomoci Bachových esencí.
S čím Vám a Vašim dětem pomůžou Bachovy esence najdete v mém dalším článku.
Martina
Jsem dětská lékařka, homeopat, poradkyně Bachových esencí a autorka několika eBooků.
Ve své praxi i v osobním životě využívám přírodní metody léčby, homeopatika a Bachovy esence. Výběrem a namícháním Bachových esencí pomáhám lidem znovu nalézt klid a emoční rovnováhu.
Více o mě a mé cestě nejen k Bachovým esencím najdete v části „Má cesta“.